České dráhy si během své existence mnohokrát vysloužily kritiku. Někdy neprávem, protože nemohou za strašný stav kolejí, po kterých jezdí. Často však právem – za některá manažerská rozhodnutí (třeba když před časem prodaly nákladní vagony do Polska a obratem je koupily zpět). V poslední době to vypadalo, že si České dráhy pořádnou pochvalu zaslouží. Rozhodly se pořídit nové soupravy pro dálkové vlaky známé jako railjety. Ne luxusní, jak je někdo občas nazývá, ale komfortní. Zkrátka vlaky odpovídající standardu cestování v 21. století, které denně spojují Maďarsko, Rakousko, Německo a Švýcarsko. Pokud by je dráhy koupily, mohly by do šrotu poslat několik desítek nejstrašnějších vagonů známých jako koženky, do kterých v zimě sněží a hodí se tak akorát do historických filmů. Jenže ouha.
Jednomu z domácích výrobců, Škodě Transportation, totiž vadilo, že České dráhy na vlaky nevypsaly soutěž a využily ustanovení zákona, které dovoluje nakupovat bez tendru, jde-li o mimořádně výhodnou nabídku, prostě „kauf“. Takové ustanovení i praxe je běžná i v zemích na západ od nás. Z otevřených zdrojů je zcela zřejmé, že Siemens nabízí vozy umožňující jet až rychlostí 230 kilometrů za hodinu levněji než ve střední Evropě, kde běžně dostanete vagony na rychlost 160-200 km/h, o rozdílu ve výbavě ani nemluvě.
Jistě, každý jiný než vybraný dodavatel může u antimonopolního úřadu nákup napadnout. Pardon – skoro každý. Jen takzvaný kvalifikovaný dodavatel, tedy ten, který nabízí srovnatelný produkt. Škoda tak učinila, přestože nemá k dodání srovnatelný vlak ani jiný fyzicky existující vlak pro dálkovou dopravu. Namísto toho se pustila do Českých drah, že tak rychlý vlak nepotřebují a ani s ním nemají kam jezdit. A ještě si nechala zpracovat pochybný posudek, podle kterého u nás na železnici pokrok v rychlosti ještě hodně dlouho nemá nastat. Podle posudku tak vlastně nejsou potřeba ani lokomotivy na rychlost 200 kilometrů v hodině, které si dráhy od Škody již dříve objednaly.
Škoda navíc doráží na ČD – tedy na svého zákazníka – s dotazy, kde jako s vlakem hodlají jezdit; evropská železnice je přitom dávno liberalizovaná, takže odpověď zní: kamkoliv. A zaplať pánbůh za to, že se ČD začaly konečně chovat tržně. Ono se starým šrotem by to ani nešlo.
Neexistující, ale skvělé auto
Je to vlastně celé jako v tomto příběhu: Představte si, že si chcete koupit auto. Jezdíte na delší výlety, i po Evropě. Jdete do autosalonu a tam si objednáte rodinný sedan. Než stihnete podepsat smlouvu, kontrakt napadne konkurenční automobilka, že takové auto nepotřebujete, protože stejně jezdíte hlavně do práce a na nákupy. Jelikož do vašeho městečka nevede dálnice, prý vám stačí auto s rychlostním limitem 90 km/h. Když byste náhodou jeli do Německa, vždycky si můžete na hranicích půjčit lepší auto. Chcete předváděcí jízdu? Bohužel, nabízené auto se teprve bude vyvíjet.
Že se to nemůže stát? Ve sporu o railjety teď nejde o to, kdo bude Českým drahám vlaky dodávat. Jde o to, zda se České dráhy smějí chovat jako svéprávný zákazník. A jestli v Česku platí zákony, alespoň tedy zákony trhu.
Petr Šlegr
Autor působí v Centru pro efektivní dopravu
Publikováno 16. srpna 2011 v deníku MF Dnes